Vyšší odborná škola a Střední odborná škola Roudnice nad Labem se již podruhé zapojila do mezinárodní vědomostní soutěže Lidice pro 21. století, kterou každoročně vyhlašuje Památník Lidice ve spolupráci s Univerzitou Karlovou a Ústavem pro studium totalitních režimů. Soutěž připomíná tragický osud vyhlazené obce Lidice a motivuje mladé lidi z celého světa k zamyšlení nad hodnotami svobody a demokracie.
Mimořádný úspěch Pavlíny Krpešové
Letos škola zaznamenala významný úspěch – žákyně druhého ročníku oboru ekonomické lyceum, Pavlína Krpešová, byla oceněna porotou za svou literární esej, kterou v Lidicích přečetla herečka Tereza Kostková. Její silný a emotivní přednes byl pro všechny zúčastněné nezapomenutelným zážitkem.
Téma soutěže: Malý princ a ozvěna slov
Úkolem eseje bylo volně navázat na příběh o Malém princi. Soutěžící si měli představit, že jsou na jeho místě – ocitli se na planetě, kde je pouze ozvěna jejich vlastních slov. Měli se zamyslet nad tím, jaké mohou být rozdíly mezi očekáváním a realitou a proč je někdy těžké přijmout skutečnost, že komunikace není vždy taková, jak bychom si přáli.
V textu se měli zaměřit na téma zklamání, samoty a hledání odpovědí v tichu. Jak by se mohl Malý princ vyrovnat s tím, že neslyší očekávanou odpověď? Jak by mohl pochopit, že někdy odpovědi, které hledáme, nejsou tak jasné nebo přímé? Styl měl být jednoduchý, ale zároveň poetický, zaměřený na hluboké myšlenky a city.
Esej Pavlíny Krpešové: Hledání odpovědí v tichu
Ticho se na něj valilo ze všech směrů. Shora, ze severu i z jihu, dokonce i ze země samotné. Necítil vánek na své tváři, protože tu žádný nebyl. Bylo tu světlo, ale žádné sluneční paprsky, které by ho pohladily po vlasech. Jen pustina, sucho a sůl byly jeho společníky. Ale vlastně… ta ozvěna. Téměř na ni zapomněl.
„Jsi tu stále?” zavolal do prázdna. „Jsi tu stále?… Jsi tu stále…“ opakovala nicota. Trochu se mu ulevilo. Přece jen nebyl sám.
Rozhodl se prozkoumat okolí. Náhodně zvolil směr a začal dlouhý, pomalý a úmorný sestup zpět do údolí. Krajina byla stále stejná, jediné, co se změnilo, byl přibývající stín. Najednou nestál ve světle, ale v temnotě, kterou vrhaly skály svými mohutnými těly. Padl na něj pocit stísněnosti, nicotnosti — nedokázal to popsat.
„Možná bych se měl vrátit,“ napadlo ho. „Vrátit… Vrátit… Vrátit…“ zašeptaly hory. Malý princ ztuhl. Na moment si připadal jako kus ledového kamene. Byl si jistý, že si to jen pomyslel. Ale ozvěna mu přesto odpověděla.
To není možné. Věděl, že takhle ozvěna nefunguje. Ozvěna je odrazem existujícího zvuku. Ne myšlenek. „Možná to není obyčejná ozvěna,“ přemítal. S úzkostí očekával, až svá slova uslyší přicházet. Nic se ale nestalo.
„Možná se mi to předtím jen zdálo,“ uklidňoval se. Teď, když měl pocit, že mu nehrozí žádné nebezpečí, nabraly jeho myšlenky jiný směr.
Už předtím si všiml, že povrch planety pokrývá silná vrstva soli. Na vrcholcích vypadala jako třpytivá sněhová pokrývka. Uvažoval, odkud se tu vzala.
Zničehonic se mu před očima promítly tisíce plačících tváří, jejich slzy se leskly jako drahokamy. Drahokamy tvořené bolestí, zoufalstvím a samotou.
Udeřilo ho poznání. Každý slaný krystalek tady byla lidská slza. Rozhlédl se. Kdyby počítal jen ty, co vidí, bylo by jich milion. A co teprve na celé planetě? Nespočetně.
Cítil chladné šimrání v levém koutku oka. Za okamžik sledoval padající kapičku naplněnou lítostí. Lítostí nad osudy všech bytostí, jejichž smutek zvěčněl tady, v té pustině. Díval se, jak se vítá se svými sourozenci.
Najednou si nepřipadal tak sám. Byl obklopen příběhy lidí a zvířat, zvěčněnými v nikdy nekončícím moři bolesti.
(Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ)
Foto: Ústecký kraj
